ZISK SLASTI

Iva Klestilová

Žánr: krátká hra
Obsazení: 4 muži, 3 ženy

V novém bytě mezi nevybalenými krabicemi sedí žena. Není schopna se rozpohybovat, začít žít ten zjevně vysněný nový život v novém bytě. Muž okolo ní hýří aktivitou, chodí do práce, nosí jí jídlo, trpělivě očekává, kdy přijde ta chvíle a žena vstane z houpacího křesla. A proč se žena chová takto? Vysvětlení je jednoduché – nechce se jí. Její důvody jsou iracionální, ona sama jim nerozumí, není schopna je tedy ani vysvětlit. Okolí ženu atakuje. Zjevuje se její mrtvá Matka, která ji nutí k aktivitě. Matka, která se utopila v průběhu maškarního plesu s maskou klauna na tváři – ničím to nešlo smýt, ničím. Muž považuje za důležité začít nový život v novém bytě početím dítěte. Nikde není řečeno, že žena dítě skutečně čeká, ale okolí to přijímá jako fakt. Telefonáty tchyně, sousedé, kteří se nabízejí k hlídání, všichni z práce jim to přejí… Poslední, kdo se přijde zaradovat z narození děťátka, jsou Matka s Farářem – dva klaunské obličeje. Žena jako by se pod tíhou vyvíjených tlaků utvrzovala ve své pasivitě, ve svých pochybách. Nabízí se ale i možnost, že se všechno odehrává pouze v představách ženy, že jedinou skutečnou postavou je Muž a jeho podněty si žena pouze personifikuje. „Ale mně se nechce. Nechce se mi vstát. Nechce se mi dělat děti. Nechce se mi uklízet. Nechce se mi zrovna teď linkovat si šťastný život. Zítra třeba. Nebo pozítří. Říkám si, že můj Muž počká. Vždyť, co je na tom. Nic, Doktore. Vůbec nic. Čekal jste asi větší důvod k pasivitě. Patrně něco filozofičtějšího...“, říká v závěru hry Doktorovi, kterého pozval její Muž. Je to gynekolog nebo psychiatr? Nebo vůbec není Doktor? Je to také jen představa? Každopádně žena Doktora nenápadně zneužije: „Nedávejte ty ruce pryč! Vidíte, klidně jsem si řekla. Já si umím poradit, Doktore. Už máte aspoň čtvrt hodiny ruce u mě v klíně. Tenhle rozhovor je zbytečný. Jsem zdravá, Doktore. Zdravá jako řípa. A vy jste mi to právě udělal.“ Žena vstává z křesla, přijímá představu okolí, přijímá fakt těhotenství, dalo by se říct, že konečně „vyhoví“ očekáváním, která jsou na ni kladena. Ale je to jen hra, vzápětí, když zase osamí, usedá zpět do svého křesla a houpe se. Navždy už zřejmě bude žít dvojí život: ten správný, aktivní, naplněný podle představ společnosti, a ten svůj, skrytý, vnitřní, ten, který se odehrává jen v jejích myšlenkách.             (Lenka Havlíková)

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.