Na konci minulého roku proběhla premiéra filmu Mlsné medvědí příběhy: Vzhůru na pól. Máte v rukou náladu a zvědavost dětského diváka, tajíte dech při prvním zhlédnutí?

Já vždycky spíš tajím dech, jestli  se vůbec bude na co dívat. Cesta nápadu a textu k televiznímu nebo filmovému zpracování je tak složitá a zdlouhavá a frustrující, že když se něco podaří skutečně dostat až k samotným divákům, já spíš úlevně vydechnu.

Inspirují vás k příběhům vaše děti? 

Samozřejmě, že inspirují. Dokonce s nimi své nápady dost často konzultuji. Nebo jim je rovnou kradu. :) Spousta mých pohádek vznikla tak, že jsem je vyprávěl dětem před spaním. Ale nejen moje děti, inspirují mě i děti na workshopech a autorských čteních. Vždycky je příjemné mít kolem sebe lidi, kteří si s vámi opravdu chtějí o něčem povídat. A když nechtějí, tak to taky hned poznáte a nikdo nic nepředstírá. Tak se snažím i pro děti psát bez předstírání a myslím, že to berou. 

Co plnilo vaši představivost, když jste byl ve věku svých dětí? 

Když jsem byl já dítě, představoval jsem si hodně a všechno. Myslím, že nejvíc mě ale bral žánr sci-fi. Ideálně ještě v kombinaci s humorem.

Zdá se vám, že se změnil dětský divák za léta práce pro ČT?

Dětský divák se za ta léta změnil v dospělého diváka, který se k dětské televizi vrací ideálně už se svými vlastními dětmi. Typickým takovým případem jsem já. A je pravda, že současné děti jsou rychlejší, netrpělivější, mají daleko víc možností a roztříštěnější pozornost. Ale nakonec je vždycky baví, děsí, rozesměje, napne nebo znudí úplně to stejné, co kdysi mě. Ne, nic se nezměnilo.    

Cítíte téma, které veškerou vaši touhu ke tvorbě spojuje? Mám na mysli třeba skryté napovídání divákům a čtenářům? Zdánlivě nepoložené otázky a pootevírání zavřené komnaty?

Moje téma, se kterým léta marně v médiích bojuji, je, že mě nebaví rozdělování diváků na kategorie a cílové skupiny a na děti a dospělé. Já píšu dětské knihy pro dospělé a dospělé knihy pro děti. A někdy jim některé děti nerozumí a někdy některým dospělým přijdou moc dětinské. A to je v pořádku. Jsem rád, když se dítě a dospělý u mých příběhů sejdou na půl cesty a navzájem si to vysvětlí. A taky si cením humor a nadhled. Podívat se sám na sebe s odstupem a neprožívat tolik své životní tragédie, to je přístup, který se snažím učit i své děti.

Myslíte, že přehlížíme něco v dnešních dětech, co trpělivě volá, doufá a my nevnímáme?

No dost často mi přijde, že tím přehlíženým jsou děti samotné. Že trochu trpí tím, že si nikdo neposlechne to, co jim zrovna běží hlavou a potřebovaly by to někomu říct. Což je trochu paradox, protože na druhou stranu se dětem společnost věnuje až s přehnanou péčí. Dramaturgové, editoři, producenti, režiséři, učitelé - všichni pečlivě odstraňují z dětských příběhů násilí, vulgarity, smrt, trápení, války, nemoce, lidskou zlobu, prostě realitu. 

Výsledkem je, že jsou děti zmatené a neví, co si mají o světě myslet, protože prostě funguje jinak, než jak jim odmalička vyprávěli. A nemyslím tím, že by se v pohádkách mělo realisticky umírat, strašit a mluvit stylem našeho bývalého pana prezidenta. Ale pěstovat netknuté květinky ve sklenících a bedlivě je chránit před jakýmkoliv sebemenším závanem větříku podle mě spíš škodí.

Co by vám udělalo radost? Jaké tvůrčí zadání by pro vás bylo výzvou a snad i splněným snem?

Knížky mi dělají největší radost, protože mi do nich zkrátka kecá nejmíň lidí. :) Výzvou by pro mě byl třeba film, nebo krátký seriál, spojující dětské a dospělé, humorné a napínavé, fantazijní a reálné přesně tak, jak to mám rád. Nebo komiks. Mám perfektní námět na komiks! Ale musím ho pořádně promyslet, takže ho teď ještě nikomu neřeknu. Pokračování příště.